Kniha o sv. Gorazdovi

Biskup Gorazd – životní příběh

Monografii napsal Pavel Marek

Plakát v PDF Gorazd – kniha_Gorazd_A4-forweb

Recenze

Marek, Pavel. Biskup Gorazd (Pavlík), životní příběh hledání ideální církve pro 20. století. Olomouc: UP Olomouc, 2019. 700 s. ISBN 978-80-244-5413-9.

Autor je emeritním profesorem českých dějin, který působil na katedře historie a politologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, na katedře společenských věd Pedagogické fakulty stejné univerzity a na katedře historie Filozofické fakulty Katolické univerzity v Ružomberku. Na katedře historie FF UP v Olomouci vede Centrum dějin křesťanské politiky. Zabývá se především českými dějinami na přelomu 19. a 20. století se zaměřením na historii politického stranictví, zejména politický katolicismus a strany středních vrstev, a církevní dějiny římskokatolické, československé a pravoslavné v kontextu katolického modernismu. Právě zde, podle mého názoru, přes katolickou modernu a československou církev, vede jeho cesta k českému pravoslaví 20. století a jeho osobnostem. Z jeho bibliografie mapující i české pravoslaví a jeho počátky uveďme: Pravoslavní v Československu 1918 – 1942 (2004), Církevní krize na počátku první Československé republiky 1917 – 1924 (2005), Pravoslavní v Československu 1918 – 1953 (2008), Arcibiskup Sawatij 1880 – 1959 (2009), Josef Žídek, nástin života a díla reformního kněze, zakladatelské postavy pravoslavné církve na Morave (1910), Nástin dějin pravoslavné církve v 19. a 20. století (2012) a Česká reformace 20. století?

Pokud někdo sleduje pravoslavnou linii Markova bádání, musí nutně dojít k dojmu, že kniha o biskupovi Gorazdovi je logickým vyvrcholením tohoto badatelského procesu. Osobně jsem si Markových studií všiml při vlastních badatelských počinech během hledání solidních studií o historii českého pravoslaví. Po druhé světové válce se z politických i osobních důvodů začal vytvářet určitý kult vladyky Gorazda. Nevedl však ke zpřístupňování faktů o jeho osobnosti a době V proudu článků se neustále opakovaly ty samé ústně vypravované příběhy a vzpomínky, vyznačující se velkou mírou nepřesností. Existují samozřejmě  publikace a články které na svou dobu přerůstají rámec tohoto proudu (např. kniha Biskup Gorazd 1879 – 1979 od Jaroslava Šuvarského, která na základě dobových článků a literatury vnesla do těch střípků vzpomínek nějaký řád. Tehdejší dobu mapovala i studie o misii vladyky Dositeje od Jozefa Fejsaka a nezanedbatelné jsou i počiny Pavla Aleše ohledně publikování Gorazdova díla). Tristní situace byla ohledně reality tzv. protektorátu a závěrečného období působení vladyky Gorazda. Těch několik pokusů o zpracování tohoto období se opět vyznačuje nepřesnostmi dobových reálií, ale i tradovanými nesmysly. Zajímavou studii napsal až před několika lety Martin Jindra.

Proto bylo pro mě velkou pomocí Markovo zpracování určitých historických úseků na solidním pramenném základu, zvláště jeho zpracování čtyřletého období budování „moravského pravoslaví“ v rámci československé církve. Právě Markova znalost tehdejší politické scény rozšiřuje úhel pohledu o další prvky. Někteří Markovi oponenti mu vyčítají málo církevní pohled. Jeho přednost je však právě ve velkém archivním podkladu, práci s ním, malém prostoru pro domněnky, ne však ve vnitrocírkevním pohledu nebo ve stále se opakujících církevních fabulacích. Právě zpracování počátků Gorazdovy práce a reálií okolo československé církve je velmi podrobné. Na rozdíl od předchozích knih, kde se autor poctivě vyhýbal Gorazdovu závěrečnému válečnému období, je v knize zpracována i tato část.

Kniha Biskup Gorazd (Pavlík) je velkým počinem, k němuž vedla dlouhá cesta. Člověk, který si dá práci přečíst výše zmíněné Markovy knihy, zjistí, že i Markův pohled na Gorazda se postupně měnil s přibývajícími informacemi, které postupně zpracovával. Při setkávání s vlastní církevní historií se většinou zaměřujeme na určitou událost nebo historický úsek. Proto je dobré mít po ruce některou z knih, které mapují větší časový úsek i s množstvím osobností, v nichž není snadné se vyznat. Zároveň i knihu, která se nesnaží o nějaké stranictví, ale vnímá osobnost vladyky Gorazda tzv. „z venku“.

Nemám v úmyslu ukazovat na Markovu publikaci jako k jedinému prameni, zároveň však mám úctu k množství jím zpracovaného materiálu. Kniha má úctyhodných 700 stran, z nichž sto je věnováno pramenům a literatuře, ediční poznámce, jmennému rejstříku a obrazové příloze (139 fotografií). Textový obsah je rozdělen na tři hlavní celky: necelých sto stran je věnováno Gorazdovým počátkům a jeho působení v římskokatolické církvi, přes dvě sta stran čtyřletému bouřlivému období v církvi československé a přes dvě sta padesát stran působení v pravoslavné církvi. Informovanému čtenáři tato čísla hodně napoví o těžišti této knihy, jak jsem se již zmínil výše.

Při pozorné četbě této knihy, srovnání faktů a dobových možností si pozorný čtenář uvědomí, že není potřeba vytvářet nějaký církevně politický Gorazdův profil, není třeba zaručeně pravdivých příhod. Stačí srovnat fakta ohledně Gorazdovy činnosti. V tomto je také přínos Markovy studie. Nevytváří mýty, ale s odstupem času odhaluje velké množství Gorazdovy práce, ale i jeho nutné chyby a omyly. Vladykovu památku to nijak neohrozí, nýbrž posílí.

prot. Libor Raclavský

 

Naši vladykové na slavnostech v Polsku

Vladyka Izaiáš přijal ve dnech 5. a 6. září pozvání Jeho Vysokopřeosvícenosti Paisije, arcibiskupa  Przemyského (Přemyšlský) i Gorlického. Náš vladyka navštívil město Gorlice, kde se zúčastnil eparchiálních slavností k uctění svatého mučedníka Maxima Gorlického. Litiji sloužil vladyka Izaiáš a jitřní už sloužili vladyka Paisij, vladyka Ábel a vladyka Izaiáš. Další den se svaté liturgie zúčastnil i Vysokopřeosvícený vladyka Michal z Prahy.

Po bohoslužbě vladyka Paisij vyznamenal pražského arcibiskupa Michala eparchiálním řádem sv. Maxima. Náš vladyka Izaiáš, jehož si polští biskupové váží jako svého přítele, přijal nejvyšší možné vyznamenání samotné Polské církve, řád sv. Marie Magdaleny II. stupně.

Sv. Maxime Gorlický, pros Boha za nás!

 

Letní měsíce na Jesenicku

Jak se již stalo dobrou tradicí v obou letních měsících pořádáme pro místní i přespolní děti téměř každý den výuku náboženství, která však má prázdninový charakter. V tomto roce jsme důkladně probírali zákony Desatera a také Blahoslavenství z Ježíšova kázání na hoře. Samotná hodina má obvyklý průběh – zahajujeme modlitbou, dále vyhodnocujeme úkol z předchozí hodiny, zpíváme duchovní písně, čteme ukázky z kvalitní literatury, řešíme hlavolamy či detektivní zápletky a na závěr je připravena hledací hra. Také jsme v červenci opět nacvičili původní divadelní hru se zpěvy – David a Goliáš aneb tajemství zrajícího sýra, která byla prezentována místním usedlíkům. Počet účastníků náboženství byl od 4 do 7 přítomných a kromě výuky jsme s nimi také chodili po místních horách, realizovali stopovací hru, navštívili historické pamětihodnosti kraje, plavali v bazénu a shlédli celovečerní film.

Slavili jsme také dva chrámové svátky. V Horní Lipové 19. srpna svátek Proměnění Páně a v Jeseníku 28. srpna svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice. Po obou svátcích se uskutečnilo slavnostní posezení u stolu, kde jsme probírali perspektivy naší malé církevní obce. Vyvrcholením našeho letního snažení byla sobotní pouť konaná 24.srpna v Horní Lipové. Asi 40 poutníků po posvěcení darů tohoto léta vyšlo na tříhodinové putování s jednotlivými zastaveními, kde se pod vedením jer. Rafaela ze Šumperku modlili akafist Sláva Bohu za vše. O této naší již tradiční aktivitě referoval i regionální tisk a našla si své trvalé místo v kalendáři místních aktivit.

Za Pravoslavnou církevní obec v Jeseníku
prot. Josef Libor Kratochvíla

 

Pozvánka na pouť do Hrubé Vrbky

V sobotu 7. září od 10 hod. začíná slavnostní liturgie k oslavě našeho novodobého světce, vladyky mučedníka Gorazda II.

Archijerejská božská liturgie se bude konat v monastýrské kapli v rodišti našeho „vladyky obnovitele pravoslavné církve v našich zemích“ v Hrubé Vrbce na Hodonínsku. Episkop Gorazd II. byl vysvěcen 25. září 1921 jako první eparchiální biskup pravoslavné církve v Čechách a na Moravě od dob sv. Metoděje. Mučednicky zemřel před popravčí četou německých okupantů 4. září 1942.

Na každoroční gorazdovskou pouť srdečně zveme!

P.S.
Pozvánka formátu A5 v plném rozlišení: jako obrázek nebo jako PDF: 2019-hruba-vrbka-pozvanka

Požehnání k novému školnímu roku

Na farnostech se konaly každoroční pobožnosti před začátkem školního roku a s blížícím se zahájením výuky náboženství

Děkujeme našim otům duchovním za jejich obětavé duchovní vedení, péči o všechny věřící a zejména ty malé a dospívající.

Díky jejich modlitbám a při vedení Ducha Svatého budou naše pravoslavné děti usilovat o dobré výsledky v nadcházejícím školním roce, který je pro některé z nich rokem znamenajícím první školní krůčky a pro jiné může být i rokem rozhodujícím v jejich dalším studijním životě.

Těšíme se, že děti školou povinné i starší budou navštěvovat také výuku náboženství, která se takřka v každé církevní obci koná.

Z modliteb, které kněz při této pobožnosti pronáší nad dětmi:
Aby na tyto dítky seslal ducha moudrosti a rozumu a aby otevřel jejich rozum i ústa a osvítil jejich srdce k přijetí poučení v dobrých naukách, k Hospodinu modleme se …

(Viz brněnský web)

Svátek Proměnění Páně v Brně

Na tento svátek je zvykem světit první úrodu ovoce. Tam, kde se daří vínu, přinášejí věřící hrozny. Severněji se světí letní jablka, švestky apod.

Svěcením prvotin děkujeme Bohu za jeho péči o nás, za úrodu plodů země. Zároveň skrze prvotiny s díky posvěcujeme veškeré dary, které od Boha v průběhu roku dostáváme.

 

Léto v Šumperku

V katedrálním chrámu vikárního biskupa olomoucko-brněnské eparchie Přeosvíceného vladyky Izaiáše uvítali vzácnou návštěvu Vysokopřeosvíceného Michaila Meudonského (viz o jeho návštěvě v článcích níže: Oslava výročí eparchie v Brně a rozhovor s vladykou Michailem.)

Další várka obrázků z níže umístěné fotogalérie je z archijerejské bohoslužby vladyky Izaiáše.

Poslední série fotografií je z bohoslužby uspenského půstu (po novém vymalování chrámu).

(Z facebookové stránky šumperské farnosti)

 

Pozvánka: IKONY – obrazy neviditelného světa

Muzeum Vysočiny a Pravoslavná církevní obec zvou na výstavu o ikonách a světu pravoslavného křesťanství

IKONY – obrazy neviditelného světa

Místo konání: Muzeum Vysočiny na Masarykově nám. 57/58 v Jihlavě

Zveme na vernisáž výstavy: v pátek 6. září v 17. hod. v Muzeu.

Vernisáž k zahájení výstavy bude doprovázena úvodním slovem duchovního správce a hudebním vystoupením zpěváků církevní obce.

Výstava v Muzeu potrvá od 7. 9. – 13. 10. 2019

V průběhu trvání výstavy budou Malovaném sále Muzea Vysočiny pořádány od 17 hod. přednášky v těchto termínech:
12. září (čtvrtek) – Mgr. Jana Baudišová: Jak vzniká pravoslavná ikona
25. září (středa) – prot. Jan Baudiš: Mystika východního křesťanství
10. října (čtvrtek) – komentovaná prohlídka domovního pravoslavného chrámu na Masarykově nám. 4 v Jihlavě
(Vše od 17 hod.)

(Viz též web jihlavské Pravoslavné církevní obce)

 

Pohřeb a zádušní služba ve slovenských Sobrancích

S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Jiřího, arcibiskupa michalovsko-košického sloužil náš vladyka Izaiáš 17. srpna ve svém rodném městě. Spolu s ním sloužil i jeho duchovní učitel, důstojný otec mitr. prot. Bohuslav Senič. Spolu konali  zádušní službu čtyřicátého dne za nedávno zesnulého bratra Jana, vladykova otčíma, kterého vladyka modlitebně vyprovázel do věčného života. Budiž památka jeho věčná!

(Pohřební obřady vykonal vladyka Izaiáš s místními duchovními.)

Monastýr ve Vilémově oslavil svůj svátek

Na svátek Zesnutí přesv. Bohorodice má svůj svátek hlavní monastýrský chrám a vlastně celý ženský monastýr, který je tomuto největšímu bohorodičnému svátku zasvěcen. 15. srpna letošního roku se zde konalo každoroční setkání okolních duchovních a dalších příznivců monastýru. Matka igumenie Alexie vše připravila k důstojnému průběhu duchovní slavnosti. S pomocnicemi uchystala pro všechny účastníky na posilněnou vydatné pohoštění.

Sloužila desítka duchovních v čele s duchovním otcem Eustachijem (Stanisławem) z Polska; účastnilo se přes třicet hostů. Kázání při sváteční liturgii pronesl prot. Petr Novák. K oslavované události zesnutí Matky Boží připomenul, že odešla na nebe, kam už za svého pozemského života patřila. Její přenesení vzhůru je důsledkem Kristova vítězství nad smrtí. Proto nad ním nelkáme, ale vnímáme celou tuto událost jako svátek a slavnost. Apoštolové, kteří se kolem ní při jejím zesnutí shromáždili, viděli, jak její Syn, Pán Ježíš, vyslyšel modlitby své Matky, a když se její duše oddělila od těla, sám se jí ujal a přijal ji do své náruče.

Dále otec Petr hovořil o příběhu spojeným s odchodem přesv. Bohorodice, u kterého nebyl přítomen apoštol Tomáš. Přál si však při svém pozdějším příchodu rozloučit se s Matkou Spasitelovou a naposledy na ni pohlédnout, a tak přemluvil apoštoly, aby otevřeli hrob. Když se tak stalo, shledali, že tělo Panny Marie tam není a hrob je prázdný.

Otec Eustachij (Stanisław) na závěr liturgie zdůraznil, že Matka Boží je zde s námi na zemi a pomáhá nám. A kdyby nebylo jí, Syn Boží by se nevtělil.

Liturgická slavnost byla završena průvodem kolem chrámu, kropením svěcenou vodou a čtením z evangelií. Přítomní kráčeli, nesouce kříž a ikony. Ikonu svátku nesla matka Alexie, představená monastýru. Na závěr setkání se přítomní odebrali do jídelny k občerstvení.

O přesvaté Bohorodici zpívají pravoslavní křesťané v hlavní modlitbě k oslavě tohoto svátku: „Rodíc, panenství sis zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života, přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.“

Sváteční kondak: „V přímluvách neúnavnou Bohorodici a jako zastánkyni neochvějnou naši naději – hrob ani skonání nezajaly. Neboť ji jako Matku (pramene) Života do života (nebeského) přenesl Ten, kdo se usídlil v jejím lůně povždy panenském.“
(Sváteční hymny i s notací v PDF zde)

Článek k srpnovým svátkům na weblogu Ambon

 

 

Rozhovor s vladykou Michailem, arcibiskupem Meudonským

Naši eparchii navštívila vzácná osobnost, arcibiskup Ruské zahraniční církve, vladyka meudonský Michail. Jak je uvedeno v jednom z předchozích příspěvků, přinášíme úryvky z besedy, kterou s ním vedli naši brněnští bratři.

Maminka vladyky Michaila byla českého původu a pocházela ze Žarošic na Moravě. Se svým budoucím manželem, s tatínkem vladyky Michaila, se poprvé setkala v Lázních Luhačovice. Tam se tehdy ocitl také Donský kozák – Vasilij Semjonovič Donskov, který poprvé spatřil svou budoucí manželku Annu, když se procházela po kolonádě se svým dědečkem Antonínem. Jeho maminka mu krátce před svou smrtí dala vladykovi Michailovi své požehnání, aby se mohl stát duchovním. Po tomto požehnání vydechla naposledy a opustila tento svět.

Zeptali jsme se vladyky Michaila na některé otázky spjaté s jeho životem, vírou, ale také např. jeho osobní známostí se svatým vladykou Janem Šanghajským a Sanfranciským, kterému pozdější biskup Michail pomáhal a přisluhoval ještě jako mladý chlapec při pravoslavných bohoslužbách v Paříži.

Vladyka Michail nám vyprávěl, jaké dojmy v něm tehdy zanechala jeho první duchovní zkušenost spjatá s tajinou svaté zpovědi. Přiznal se nám, že svatý Jan Šanghajský budil vždy respekt a lidé ho považovali za člověka přísného. Podobně ho vnímal také mladý vladyka Michail, nicméně po svaté zpovědi a duchovním rozhovoru s vladykou Janem pochopil, v čem spočívá jeho duchovní velikost. Svatý Jan Šanghajský s ním promluvil s nekonečnou láskou a vysvětlil mladému chlapci, v čem tkví podstata pokání, co je to hřích a jak se vzdalujeme od Boha tím, když hřešíme. Tato zkušenost zůstala navždy zanesena hluboko v paměti budoucího biskupa RPCZ.

Svatý Jan Šanghajský byl podle slov vladyky Michaila přísným, ale s mírou a s rozumem. Ačkoli byl sv. Jan Šanghajský sám biskup, se mohlo stát, že byl v oltáři sám, bez dalších pomocníků a diákonů, takže se musel o vše postarat, jako by byl prostý kněz. A když nebylo dostatečné množství zpěváků, odešel sv. Jan Šanghajský z oltáře, aby zpíval místo absentujícího sboru…, a kněze poslal sloužit svatou liturgii. Jednou sv. Jan Šanghajský přistál letadlem na nějakém vzdáleném místě na zeměkouli, možná to bylo právě v Jižní Americe, a vystupoval z letadla po takových těch malých schůdkách, dole ho vítali dva katoličtí kardinálové, kteří si od něj brali požehnání. Také katoličtí věřící ve Francii si ho velmi ctili a dokonce malovali vlastní ikony s podobiznou sv. Jana Šanghajského.

Když vladyka Michail později, při slavnostní kanonizaci, uviděl v San Francisku svaté ostatky sv. Jana Šanghajského, konkrétně jeho odkrytou ruku, která dodnes vypadá jako živá, rozplakal se, neboť si vzpomněl na dobu, kdy tuto ruku cítil, jak se dotýká jeho hlavy a žehná mu.

V závěrečné fázi rozhovoru jsme vladykovi stručně představili život naší eparchie a farnosti. V jedné chvíli přišla řeč na jeden nechvalně známý aspekt církevního života, jímž jsou schizmata, roztržky, různá nedorozumění a odchody některých bratří a sester z Církve, kteří pak zakládají nové, paralelní struktury a v nich úporně setrvávají. Vladyka Michail nám potvrdil, že tyto věci se děly od počátku existence Církve Kristovy, a většinou se nevyhnou žádnému živému společenství. Podobné problémy měla také RPCZ ve Francii. Vladyka Michail naznačil, že vinni jsme my všichni, biskupové, duchovní i laici. Stěžejní problém spočívá v tom, že často přijímáme do Církve jinoslavné věřící lehkomyslně, bez náležité přípravy, katecheze a soužití s farností alespoň po dobu jednoho roku. Jinak hrozí riziko, že tito věřící zůstanou bez náležitého duchovního „vybavení“ (poznání a zkušenosti), doslova bez „duchovní zbroje“, o níž hovoří svatý apoštol Pavel, která je třeba pro další život v Církvi. Podle vladyky Michaila se tak můžeme stát viníky něčeho, co bude mít dalekosáhlé následky, které pak už jen těžko napravíme. Je velkým nebezpečím, když dopustíme, že se pravoslavnými stanou lidé, u nichž neproběhla náležitá doba zkoušky, seznámení se základy naší víry a osvojení si základních atributů věroučných i církevních.

Kdysi od RPCZ ve Francii odešli nějací lidé, poměrně vzdělaní a erudovaní, kteří po 2 až 3 letech po svém křtu začali kritizovat biskupa a obviňovat ho z hereze. Uvnitř tehdejšího církevního společenství, v jejich farnosti, si věřící povšimli, že tito výše zmínění bratři se náhle a radikálně změnili. Začali se stranit církevnímu společenství. Jejich tváře napovídaly o velkém vzdoru a nepřátelství. „Jednou za námi přišli,“ vypráví vladyka Michail, „a řekli: My něchatim byť Russkymi.“ Úplně tehdy opustili místní farnost a odešli z církevního obecenství v dané eparchii. Odnesli si s sebou veškeré chrámové vybavení, včetně antiminsu, podepsaného sv. Janem Šanghajským. Krátce nato, co odešli, postihly jejich rodiny i životy nepříjemné události a v jednom případě dokonce i smrt.  Právě a jedině pokorné soužití těch, kteří přicházejí a stávají se členy nějakého většího církevního společenství, např. s věřícími slovanského původu, může napomoci k duchu soudržnosti, bratrství a jednoty v Kristu a přinést plody pravého duchovního života, v němž platí ono evangelní: „Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28)

(Celý článek o rozhovoru s vladykou Michailem si můžete přečíst na brněnském farním webu.)

Srpnová bohoslužba v třebíčském pravoslavném chrámu

Vnitřní stěny svatostánku jsou ikonograficky vyzdobeny malbami legendárního otce Vsevoloda Kolomackého, stavitele chrámu. Níže je fotografie horního místa oltáře chrámu.

Dokumentární vzpomínka na svěcení chrámu

Filmová reportáž ze svěcení chrámu sv. Václava a Ludmily 22. září 1940. Přijelo 13 kněží se svými věřícími. Vladyka Gorazd se kvůli nemoci nemohl zúčastnit. Světitelem chrámu byl otec Rezek. Na záběrech je vidět i otec Vsevolod Kolomacký (kněz s brýlemi).